Oslíci

Oslové jsou společenská a ryze stádní zvířata. Nemohou žít osaměle. U nás máme oslíky dva - velkého hnědého 11letého Pedra a mladou šedou osličku Elišku. Pedro vozí děti, je klidný a rozumný, zvyklý i na potřeby dětí s hendikepem, Eliška je miniaturní plemeno, ráda s vámi půjde na krátkou procházku po okolí nebo projde překážkovou dráhu. 

V oslím světě se nespěchá, vše se pozoruje a o všem se dlouze přemýšlí. Osel nedělá ukvapená rozhodnutí, kterých by posléze litoval. Je velmi opatrný, ale pokud má důvěru ve svého člověka, následuje ho všude.

4.3.2025 R.I.P. moje drahá Elišinko. Byla jsi mladá, krásná a šikovná. Pedro tě miloval a chránil. Teď smutně postává nad tvým bezvládným tělem a čeká, až vstaneš a začneš ho zase prohánět. I já čekám na tvoje hebké pysky, až si jemně vezmou kůrku chleba z mojí dlaně...Někdy jsou věci prostě jinak, než chceme.

Toto je životní příběh osličky Elišinky. Před 4 lety na jednom ze svých husky-výletů jsem objevila 3 oslíky zavřené v malém výběhu s přístřeškem plným hnoje. Dva dospěláci s kopyty roky absolutně bez korektur a jejich odrostlé hříbě. Dopátrat se majitele a odkoupit tu malou oslí hlavičku zabralo nějaký čas, ale podařilo se mi to a díky velkorysé finanční podpoře mého muže jsem si jednoho podzimního dne to odrostlé hříbě koupila a odvezla v kufru svého starého pickupu k sobě na farmu k oslímu valáškovi Pedrovi. Byla to svéhlavá dušička, výchovou naprosto nepolíbená, neznala ani ohlávku, zato byla již ve svém pouhém roce březí!!!, a to pravděpodobně se svým otcem, se kterým byla trvale zavřená v ohrádce. Naštěstí příroda rozumně zasáhla a u mě v novém domově Eliška brzo potratila. Pak jsem ji vyléčila z anémie, seznámila ji s ohlávkou a s kovářem, dala očkovat, čipovat, upravit zuby...a zhruba rok jsem si s ní "hrála" a rozvíjela její osobnost. Byla velmi empatická k dětem a učenlivá, stala se z ní princeznička, pro kterou by Pedro dýchal - vytvořili spolu dojemný oslí pár. Elišinka před sebou měla myslím velkou budoucnost terapeutického oslíka, hodně jsem ji naučila já, mnoho naučila ona mě a spoustu dobrého od ní odkoukal i Pedro.   

Večer před smrtí byla naprosto spokojená a veselá, běhala, vrtala se v seně, válela v prachu...Ráno jsem ji našla nataženou, jak se vyhřívá na jarním sluníčku. Nerušila jsem ji v siestě, ale když nezvedla hlavu ani na moje zavolání, šla jsem se na ni podívat. Ležela klidně, spala, ale s otevřenýma očima a už navždy... Eliška pravděpodobně měla  srdeční vadu a zemřela náhle na infarkt. Mohla si taky nést nějakou genetickou zátěž z problémového (nekontrolovaného) chovu, ze kterého pocházela. Byl jí zde na zemi určen jen velmi krátký čas a já jsem vděčná za krásné a inspirující 4 roky, které jsem s ní mohla prožít.